pátek 28. srpna 2015

Skanzen Strážnice => Hliněné stavitelství na Moravě

... výstava Hliněné stavitelství na Moravě je umístěna ve stodole a přibližuje hlínu jako důležitý stavební materiál moravského venkova. Hlavní důraz je kladen na tradiční postupy uplatňované v konstrukcích stěn hliněných objektů. Dnes se jedná o zaniklou stavební tradici, která je v terénu reprezentována povětšinou již jen dožívajícími stavbami. Výstavou je poodhaleno jednoduché a přitom účinné stavitelské umění minulých generací a je důležitým svědectvím i jejich životě.
(zdroj: informační tabule)
,,[...] Teď se k tomu přikleklo, rukávy nad lokty se vyhrnuly a zamačkávala se tam ona krátká sláma v bláto, tak se to převracelo, mačkalo až z toho byl podobný válek - velké štrycle chlebové, kterých jak z kopu nadělali, tak si je nanesli a srovnali v šár do stavební zdi [...]"
,,[...] do půli lýtek se vlezlo do hromady bláta, do ječmenných osin, jak ho to hodně píchalo mezi prsty. Vyšlapával to hodinu i déle. Pak se hromada vymazala ve chlévech [...]"
NEPÁLENÉ CIHLY - na vzduchu sušené cihly bývaly pojeny hliněnou maltou.
HLINĚNÉ VÁLKY
Termínem válek ve většině případů označujeme určitý stavební dílec, jenž je připraven odhadem, bez formy, která by mu udávala přesnější tvar. Podle názorů některých autorů se jedná o první formované stavební dílce z hlíny. Tyto války se jen na Moravě člení podle tvaru na několik typů, což je patrné zejména ve způsobech, jakými se z nich stavěly stěny. Známé jsou asi čtyři základní konstrukční způsoby zhotovování válkových stěn. Jak doposud vyplynulo z historických dokladů, na Moravě se, v návaznosti na širší oblast středního Podunají, z válků stavělo převážně ve vlhkém stavu. To je možné pokládat za základní charakteristický znak těchto staveb bez ohledu na způsob uložení jednotlivých válků do stěny. Postupy použité při stavbě z cihel, kdy se staví z proschlých (či vypálených) stavebních dílců spojených pojivem (maltou), se v této oblasti u válkové techniky ve větším měřítku nepoužívaly. K vytvoření vazby u válkového zdiva docházelo vzájemným slepením a částečnou deformací konstrukčních prvků, bez ohledu na tvar či použití válku ve vazbě zdiva.
Kladení vlhkých stavebních částí, jejich následná částečná deformace a vzájemné slepení byly charakteristikými znaky válkové techniky doložené u nás v oblasti Hané i Znojemska. Odlišnosti existovaly ve velikosti a tvaru jednotlivých dílů, ve způsobu vazby a kladení zdi.
Na našem území nelze zatím určit počátky tohoto archaického stavebního postupu. Tradice válkových staveb, především mladší klasovité vazby, se na území Moravy dochovala zhruba do první třetiny 20. století. Ještě v meziválečném období tento způsob stavění ovládalo několik místních řemeslníků.
Dávný výskyt válkové techniky v širším Podunají dokládají nálezy německého archeologa Carla Schuchhardta. Ten v konstrukci opevněného valu někdejšího dáckého hradiště Craiová (území dnešního Rumunska) našel stavební dílce tvarem přopomínající války, jak jsou známy z lidového stavitelství.
Pravděpodobně starší a konstrukčně jednodušší způsob představovaly na Moravě hliněné války nepravidelného tvaru. Obdobné postupy se vyskytovaly i na území Maďarska a Ukrajiny. Stěny z kladených hliněných hrud opticky připomínaly nejjednodušší vazbu kamenných zdí z valounů různých velikostí a tvarů. Takto konstruované zdivo se stavělo buď volně jen odhadem, anebo byl materiál ukládán mezi dvojici fošen. Hliněné hroudy se přitom většinou kladly napříč stěnou a délka jednotlivých stavebních dílů byla určena šířkou zdiva. Jednalo se o rozměrné konstrukční prvky mající až 60 cm délky. Hmotnost každého z nich mohla ve vlhkém stavu dosahovat k 50 kilogramům.
KLASOVITÁ VAZBA Z HLINĚNÝCH VÁLKŮ
Jako příklad vyspělejší techniky používané u válkových staveb lze uvést zdění z hliněných prvků, které byly formovány v ruce do přesnějších tvarů a skládány do zdi šikmo v pravidelných vazbách. Jednotlivé stavební části v líci stěny připomínaly oválné pecny chleba.
Technika šikmého ložení stavebních dílců je starobylá a do jisté míry ji lze považovat za všelidský kulturní projev. Má svůj řád a příčinu bez ohledu na použitý materiál (kvádry, lomový kámen nebo ručně formované prvky z hlíny). Specifický motiv, který opticky připomíná obilný klas, případně tvar rybí kosti, vznikl provázáním dvou řad nad sebou. V češtině se proto lze setkat s termínem klasovitá vazba, v odborné literatuře pak s poněkud nepřesným opus spicatum. Snad nejstarší archeologické doklady o této stavební technice pocházejí z druhé poloviny 3. tisíciletí př. n. l. z mezopotamské Lagaše.
Diagonálně kladené části vytvářejí vazbu a podélně svazují celou stěnu. Na lidových stavbách v oblasti Moravy byly konstrukční prvky kladeny ve vodorovných vrstvách šikmo pod úhlem až  60°. Následující vrstva mohla mít stejný sklon jako předchozí (i několik řad nad sebou). Nejčastěji se však úkos v jednotlivých vrstvách střídal. Díky své esteticky působivé charakteristické struktuře a četným dokladům se jedná o nejznámější vazbu válkového zdiva.
Ve střední Evropě se můžeme setkat s odlišnostmi skladby klasovité vazby i do hloubky zdiva. Doklady z oblasti jihozápadního Slovenska hovoří o šířce stěny na jeden válek - tedy jeden nakoso uložený stavební dílec, kladený na celou šířku stěny.
Na moravském venkově lze dodnes najít celohliněné objekty postavené ze stavebních dílců trojúhelníkového tvaru. Jednotlivé části zdiva byly ve stěnách sestavovány do klasovité vazby. Taková kombinace se nikde jinde ve střední Evropě v lidovém stavitelství nevyskytuje. Geneze této nezvyklé stavební techniky je dosud nejasná. Jedná se o zcela netypickou vazbu stěny, tvořenou přibližně stejně velkými stavebními prvky ve tvaru rovnostranného trojúhelníku, zhotovované zjevně jen odhadem v rukách.
Ve středu uložený díl plnil funkci vazáku a současně opory pro kosé války následující vrstvy. Středový díl překrýval a převažoval nakoso položené války ve vrstvě pod ním a byl kladen tak, aby kopíroval směr sklonu diagonálně kladených prvků spodní řady.
Jednalo se o složitou a promyšlenou vazbu stěny - nakoso kladené postranní války byly ve středu  stěn navíc ještě vzájemně přeloženy a dotlačeny k sobě. V jednom směru sklonu válků byly vnitřní války překryty vnějšími a v následné vrstvě (v protiběžném sklonu) byly překryty války vnější těmi vnitřními. Na místo překrytí pak dosedl středový díl. který svou vahou provázal spojení postranních válků pod ním.
Původ techniky klasovitě kladených válkových stěn, jak byla uplatněna v lidovém stavitelství na Moravě, zůstává zatím neobjasněn. Nikde ve středním Podunají, na Balkáně ani na Ukrajině se zatím nepodařilo u takto provedených válkových staveb nalézt analogii s popsaným kontrukčním řešením vazby tří válků.
HLINĚNÁ LEPENICE - silná vrstva hliněné omítky ("kožichu") na roubených stěnách.
PLETENÁ STĚNA OMAZANÁ HLÍNOU - oboustranně nanesená silná vrstva hliněné mazaniny.
NABÍJENÉ ZDIVO - "sloupové bednění" využívalo kůly přesahující plánovanou výšku stavby. Z těchto byly po zbudování zdiva obvykle zhotoveny krokve pro budoucí dům.
Celou výstavu Hliněné stavitelství na Moravě doprovází dokumentární film, který je velmi poučný a návštěvník má chuť si z toho bláta uplácat alespoň jednu cihlu či válek.  :o)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za návštěvu a čas strávený na mém blogu. Přeji vám pohodový krásný den.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...