pátek 23. června 2017

Україна => Мукачево

... druhým největším a nejvýznamnějším městem Zakarpatské Ukrajiny je Mukačevo s přibližně 80 000 obyvateli. Ukrajinský název není zcela ujasněný, oficiálně se užívá Мукачево, lidově Мукачів. Rozkládá se v údolí řeky Latorica, v místě, kde řeka opouští hornaté území a vtéká do nížiny. Mukačevo bylo založeno Bílými Chorvaty jako pevnost, ale první písemná zmínka pochází z maďarské kroniky Gesta Hangarorum ze 12. století. V dobách raného slovanského osídlení se zde nacházel mlýn na mouku, odtud možná pramení název města od slova múka. V 8. století bylo součástí Velkomoravské říše, v 10. - 11. století hraniční oblastí Kyjevské Rusi, do roku 1918 střídavě součástí sedmihradského a uherského království. V letech 1919 - 1938 součástí Československa, 1938 - 1945 Maďarska, 1945 - 1991 Svazu Sovětských socialistických republik. Od roku 1991 samostatná a hrdá republika Ukrajina.
[Ukrajina] Zakarpatská Ukrajina, někdy postaru nazývaná Podkarpatská Rus (jak se – byť ne v úplně totožných hranicích – tento celek jmenoval v době, kdy patřil předválečnému Československu), je poněkud zapadlým koutem země. Kdysi nejvýchodnější cíp naší země, kam z Prahy jezdil přímý vlak, dnes nejzápadnější část Ukrajiny u hranice s Evropskou unií. Za návštěvu rozhodně stojí, a to nejen z nostalgie po první republice. [vyšlo v časopise Svět obrazem]
[Ukrajina] Zakarpatská Ukrajina, někdy postaru nazývaná Podkarpatská Rus (jak se – byť ne v úplně totožných hranicích – tento celek jmenoval v době, kdy patřil předválečnému Československu), je poněkud zapadlým koutem země. Kdysi nejvýchodnější cíp naší země, kam z Prahy jezdil přímý vlak, dnes nejzápadnější část Ukrajiny u hranice s Evropskou unií. Za návštěvu rozhodně stojí, a to nejen z nostalgie po první republice. [vyšlo v časopise Svět obrazem]
[Ukrajina] Zakarpatská Ukrajina, někdy postaru nazývaná Podkarpatská Rus (jak se – byť ne v úplně totožných hranicích – tento celek jmenoval v době, kdy patřil předválečnému Československu), je poněkud zapadlým koutem země. Kdysi nejvýchodnější cíp naší země, kam z Prahy jezdil přímý vlak, dnes nejzápadnější část Ukrajiny u hranice s Evropskou unií. Za návštěvu rozhodně stojí, a to nejen z nostalgie po první republice. [vyšlo v časopise Svět obrazem]
[Ukrajina] Zakarpatská Ukrajina, někdy postaru nazývaná Podkarpatská Rus (jak se – byť ne v úplně totožných hranicích – tento celek jmenoval v době, kdy patřil předválečnému Československu), je poněkud zapadlým koutem země. Kdysi nejvýchodnější cíp naší země, kam z Prahy jezdil přímý vlak, dnes nejzápadnější část Ukrajiny u hranice s Evropskou unií. Za návštěvu rozhodně stojí, a to nejen z nostalgie po první republice. [vyšlo v časopise Svět obrazem]x
[Ukrajina] Zakarpatská Ukrajina, někdy postaru nazývaná Podkarpatská Rus (jak se – byť ne v úplně totožných hranicích – tento celek jmenoval v době, kdy patřil předválečnému Československu), je poněkud zapadlým koutem země. Kdysi nejvýchodnější cíp naší země, kam z Prahy jezdil přímý vlak, dnes nejzápadnější část Ukrajiny u hranice s Evropskou unií. Za návštěvu rozhodně stojí, a to nejen z nostalgie po první republice. [vyšlo v časopise Svět obrazem]
Zakarpatská Ukrajina, někdy postaru nazývaná Podkarpatská Rus (jak se – byť ne v úplně totožných hranicích – tento celek jmenoval v době, kdy patřil předválečnému Československu), je poněkud zapadlým koutem země. Kdysi nejvýchodnější cíp naší země, kam z Prahy jezdil přímý vlak, dnes nejzápadnější část Ukrajiny u hranice s Evropskou unií. Za návštěvu rozhodně stojí, a to nejen z nostalgie po první republice. [vyšlo v časopise Svět obrazem]
Zakarpatská Ukrajina, někdy postaru nazývaná Podkarpatská Rus (jak se – byť ne v úplně totožných hranicích – tento celek jmenoval v době, kdy patřil předválečnému Československu), je poněkud zapadlým koutem země. Kdysi nejvýchodnější cíp naší země, kam z Prahy jezdil přímý vlak, dnes nejzápadnější část Ukrajiny u hranice s Evropskou unií. Za návštěvu rozhodně stojí, a to nejen z nostalgie po první republice. [vyšlo v časopise Svět obrazem]

pátek 31. března 2017

Dlouhá cesta vody

... voda Slanica patří mezi minerální vody smíšené. Srážková voda vsakuje do horninového prostředí, v propustných horninách nebo po zlomech. Na své cestě se sytí rozpuštěnými látkami a zvolna proudí vrstvami paleogenních pískovců magurského flyše. Tyto sedimenty vzniklé před 50 miliony let obsahují stále mořskou vodu. Smísením obou vod - pravěké mořské a "čerstvé" srážkové tak vzniká voda minerální, která pak četnými puklinami v podrcených vrstvách Napajedelské brány vystupuje nahoru k prameni. Snad pro každého spotřebitele bude zajímavé, že voda letošních dešťů zvolna tlačí pod sebou srážkovou vodu minulých dešťů, takže voda pramene je směsí srážkové vody "čerstvé", ale ve skutečnosti více než 100 let staré a vody pravěkých moří. Srážkové vody na vzdálených výchozech hornin tedy stále zajišťují trvalou existenci a vydatnost pramene Slanica.
( zdroj: informační tabule, http://www.estudanky.eu )

neděle 26. února 2017

Husí hora

... jen místní snad vědí, proč se svahu s vinohradem říká Husí hora. Kousek nad vinohradem s výhledem do dalekého okolí stojí socha Panny Marie, které snad nejvíce útrap přinesla moderní doba spojená s rozvojem automobilové dopravy. Původní socha byla pořízena nákladem Rolnické záložny v Hluku v roce 1894 a zhotovil ji sochař a kameník Jan Cingroš. Při několika dopravních nehodách byla poškozena natolik, že ji už nebylo možno opravit. Proto byla v roce 1998 nahrazena sochou novou, z té původní zůstal pouze kamenný podstavec.
( zdroj: http://kronikahluk.cz,  )

sobota 25. února 2017

Bylo tu, není tu

... přírodní památku Pod Husí horou tvoří umělý zářez s geologickým odkryvem asi 30 metrů dlouhý a 3 metry vysoký. Nachází se v těsné blízkosti nejstarší vinice v Hluku. Motivem ochrany je jediný povrchový výchoz hluckých vrstev - nejstarších sedimentů bělokarpatské jednotky. Stáří sedimentů odpovídá spodní křídě, kdy se v těchto místech rozlévalo druhohorní moře.
( zdroj: http://nature.hyperlink.cz a informační tabule )

pátek 24. února 2017

Přílucká vyhlídka

... při cestě vysoko nad Příluky stojí kaplička Panny Marie ustavičné pomoci, která byla posvěcena 26. června 1938. Nejedná se o žádnou významnou historickou stavbu, ale je důkazem splněného slibu. Nechal ji vystavět František Krumpolc, rodák z Příluk, jako poděkování za uzdravení po zranění v I. světové válce. Náklady na její výstavbu činily 8 378,- Kč a dodnes upoutává pozornost svou podobou i krásnou polohou v krajině. Vedle kapličky vždy stála socha svatého Antonína Paduánského, která však nepřežila totalitní režim. Díky veřejné sbírce mohla být socha znovu vytvořena sochařem Jiřím Rejdou a v neděli 14. června 2015 posvěcena.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...